Malá sonda do toho, jak se vidí dítě s ADHD
„Mám černou duši,“ řekl s nepřítomným, smutným výrazem ve tváři.
„Co to znamená?“ ptám se jej.
Odpovídá takřka bez zaváhání: „Že jsem zlej.“ Myslí to naprosto vážně a je vidět, že tomu věří. A to nejen tady a teď, dnes nebo občas. Žije s tím neustále. Takové sdělení dítěte má sílu. Je v něm hodně bolesti, smutku, zklamání ze sebe sama, a taky rezignace.
Padat a vstávat … pořád dokola
Dítě s ADHD často v menší či větší míře dlouhodobě čelí nutnosti vypořádat se s tím, že opět něco nezvládlo. Nezvládlo své emoce, nezvládlo se zklidnit, nezvládlo se soustředit… Své polínko do ohně může přidat i negativizmus, díky němuž dítě sebe i věci kolem vnímá černě. A za takových okolností není pro něho jednoduché budovat si k sobě kladný vztah.
Pokud chceme dítěti dopomoct k negativnímu sebeobrazu, upozorňujme ho neustále na jeho chyby a nedostatky, předhazujme mu vše, co se mu opět nepovedlo, zabývejme se nejvíce tím, co je špatně a zdůrazňujme to. Nevěřme mu, že něco dokáže. Dávejme mu negativní nálepky… Když naopak zvládne nějakou situaci, přehlížejme to jako samozřejmost.
Anebo zvolme raději jinou cestu – ukažme mu, že jsme si všimli, jak se mu něco podařilo a dejme mu najevo uznání. Věřme, že přes všechny jeho nedostatky, má dítě v sobě dobrý potenciál. Aby tomu věřilo i ono samotné, potřebuje to cítit i od nás.
